Z Indonésie, přes Maledivy až do Evropy

Z Bali jsme se přesouvaly na Gili Islands. Jak jsme během cestování poznaly, v Asii se musí smlouvat. Takže (už celkem zkušeně :)) jsme cenu za cestu z Bali na Gili Trawangan usmlouvaly na celkem přijatelnou sumu. Přivstaly jsme si a brzy ráno nás minivanem dovezli do přístavu na severovýchodě Bali, odkud jsme se během půl hodiny přepravily lodí do trochu jiného světa.

Na Gili Islands má člověk pocit, že se tak trochu zastavil čas. Nenajdete zde ani jedno auto nebo motorku. Lidé i věci se dopravují pouze pešky, na kole anebo na koni. Gili T., jak se Trawanganu říká, je sice obklopován turisty, ale přesto má svou jedinečnou atmosféru. Nádherné pláže, průzračně čistá voda a nikam nespěchající usměvaví Indonésané. Většina uliček jsou jen udusaný prach, občas s trochou kamení. Člověk se tam cítí jak v jiném století, když prochází úzkou silničkou a kolem se prožene drožka. Hlavní silnice – kolem celého ostrova – je ale už běžné turistické středisko. Najdou se zde bankomaty, bary, restaurace, resorty i obchůdky. V mnoha barech jsou nabízeny „čerstvé houbičky“ a to i přes to, že obchod s drogami je v Indonésii trestán smrtí. 

Ačkoliv Bali je velmi hinduistické (někdy se místní náboženství označuje jako speciální odnož - balijský hinduismus), Gili Islands jsou islámské. Nechybí tedy mešity ohlašující modlitbu, a to dost nahlas, aby to bylo všude slyšet. Byly jsme ubytované velmi blízko, takže ranní budíček kolem páté hodiny nám moc radost nedělal. Zůstávaly jsme zde ale jen 2 noci, takže se to dalo přežít :). Ostrov je celkem malý (i přesto, že je největší ze třech Gili ostrovů), na kole se dá objet asi tak za 2 hodiny pomalou jízdou (moc rychle se po místních silnicích ani jezdit nedá).

Gili Island jsou 3 malé ostrůvky u sebe a každý má svou charakteristickou atmosféru. Pro Gili T. je to party atmosféra, na Gili Meno vládne klid a je ideální pro líbánky, Gili Air je asi tak něco mezitím. Neměly jsme zase až tolik času a nechtěly jsme rušit zamilované páry, takže jsme Gili Meno vynechaly :).

Gili Air je nejmenší z ostrůvků, nicméně spojení z Gili T. a dalších blízkých ostrovů je však bezproblémové. Můžete si vybrat loď pro turisty – speed boat, anebo veřejnou loď. A jak se na (neinformovaných) turistech vydělává? Speed boats stojí cca 100-200 000 IDR (170-340 Kč), veřejná loď 12 000 IDR. Můžete hádat, kterou jsme vybraly :)… Chtěly jsme koupit lístek den předem, paní u okýnka nám ale sdělila, že jízdenky se kupují až v den odjezdu. Chtěly jsme odjet ráno, tak jsme alespoň chtěly vědět, v kolik se vyplouvá. Zahalená muslimka na nás mrkla: „when it’s full“. Takovou odpověď jsme úplně nečekaly, ale aspoň nám poradila, že většinou to odjede mezi 8-9 ráno. V půl 9 jsme tedy napochodovaly k molu a koupily lístky, naštěstí jsme se vešly. Měly jsme čísla kolem třicítky a jak jsme zjistily později kapacita byla 45 lidí, takže jsme vyrážely chvilku před 9.

Na Gili Air jsme strávily také jen několik málo dnů. Ostrůvek je vážně maličký, pešky se dá obejít za hodinu a půl. My jsme si půjčily kola a protože bylo velké horko, dělaly jsme si při objíždění přestávky na koupání. Cesta se dost často měnila v pláž, takže jsme kolo několikrát vedly. Ale ničím nerušené koupání v klidném a čistém moři bylo osvěžující a ani nám to tlačení kola nevadilo.

 

Z Gili Air to bylo na dohled na poslední ostrov, který jsme v Indonésii navštívily. Ostrov Lombok byl vzdálený necelých 10 minut jízdy lodí. Po příjezdu na Lombok, už jsme byly zase víc v civilizaci. Hned u lodi nás opět odchytli taxikáři a prodejci jízdenek na autobus. Nahrnuli se na nás, ale když jsme jim sdělily, za jakou cenu jsme ochotné jet (zjistily jsme si ji dopředu od místních), hned zase rychle odešli. Zůstali jen dva, kteří se nám snažili prodat lístek na klimatizovaný velký bus (ze kterého se nakonec vyklubal neklimatizovaný minivan). Cena se nám zdála stále příliš vysoká a už jsme odcházely pryč, ale prodejci nás stále nechtěli opustit. Cenu snižovat tak dlouho, až jsme kývly :).

Za pár hodin v minivanu jsme se dostaly do města Kuta Lombok, kde jsme měly ubytování. Loď nás přivezla na severní část ostrova a Kuta Lombok se nachází v části jižní. Přejížděly jsme tedy celý ostrov. Viděly jsme nádhernou přírodu, projížděly jsme kopcovitou přírodou s výhledem na oceán. Lombok je méně turistická oblast než Bali nebo Gili Islands, ale jak jsme se z několika nezávislých zdrojů dozvídaly, Češi jsou tu dost známí. Kdekoliv jsme řekly, že jsme z České Republiky, říkali nám, že Čechů je zde plno, protože v místní škole učí angličtinu.

Na Lomboku nás čekaly 4 dny do odletu letadla. V den příjezdu, kdy jsme dorazily v odpoledních hodinách, už jsme se vydaly jen prozkoumat nejbližší pláž. Trochu nás překvapilo, že jsme byly téměř jediné bílé tváře na celé poměrně velké pláži. Na pláži ale bylo hodně místních, kteří nás měli za exoty. Opět se někteří osmělili a došli se s námi i vyfotit. Co pro nás ale bylo úplně nové, byly děti prodávající suvenýry. Kdykoliv někdo přišel na pláž, za chvilku se k němu seběhly děti nabízející náramky apod. Stejně tomu bylo často i v restauraci, kdy neváhaly přijít až ke stolu, a to ať už bylo jídlo na stole, nebo se na něj ještě čekalo. V Indonésii je celkem časté zaměstnávání dětí. V jedné restauraci se o chod celé restaurace dokázaly postarat tři děti. 

 

Jeden den samozřejmě nesměl chybět výlet na motorce. Naplánovaly jsme si trasu a místa, která chceme navštívit. Což se pak ukázalo jako trochu zbytečné, protože některé cesty a místa, které byly v mapě, neexistovaly. Naopak bylo zde dost jiných „cest“, které neznala pro změnu mapa. Orientace byla tedy o něco těžší než obvykle a musely jsme se na cestu často doptávat. Nakonec jsme se ale někam dostaly. Silnice byly hodně rozbité a někdy se tomu asi ani nedalo říkat silnice :).

Vydaly jsme se podle mapy po silnici. Pár kilometrů, to bylo v pohodě, mapa odpovídala realitě. Po pár křižovatkách, se začaly objevovat velké díry... Pak jsme se dostaly do vesnice, kde jsme se připojily za velké auto vezoucí místní lidi na korbě. Hodně se za ním prášilo a stejně nám za chvilku ujelo, protože řidič je na místní silnice asi zvyklý a my jsme uvažovaly, zda ještě vůbec na motorce pojedeme dál. Před námi se objevil strmý kopec vypadající, že nevede nikam. Nakonec jsme ho vyjely, protože jsme si řekly, že to asi někam vede, když tam jede tolik místních. A že my na motorce to také vyjedeme. Odhodlaně jsme tedy vyrazily do kopce. Zvládly jsme ho, ale za chvilku se objevil další a z prašné silnice se stala spíš cestička. Zaparkovaly jsme tedy motorku do křoví a vydaly se na obhlídku pěšky. Naštěstí :)… Za chvilku jsme narazily na nádherný výhled na pobřeží. Myslely jsme, že nic lepšího už tam neobjevíme, ale ještě jsme pokračovaly dál a našly jsme do skály vytesanou díru, která sloužila jako vyhlídka. Bylo to parádní. Odpočinuly jsme si, pokochaly se a vydaly se zpět. Cestou jsme potkaly staršího kolozubého pána, který odpočíval v přístřešku a pásl krávy. Mával na nás, chtěl si s námi povídat, bohužel neuměl ani slovo anglicky a my indonéštinu také neovládáme.

Bylo kolem poledne, tak jsme motorku využily k dalšímu výletu. Chtěly jsme dojet k Merese Hills, ale v mapě jsme našly jen Meresek Hill. Vyrazily jsme tedy tam. Silnice byla oproti té předchozí přímo skvělá. Široká, opravená a nebyl téměř žádný provoz, takže 20 km jsme ujely za chvilku. Pak jsme ale dojely na úplný konec silnice. Prostě skončila. Navigace ukazovala dál, ale nebylo kudy jet. Ptaly jsme se tedy místních, kde najdeme Merese Hills, a ti nás odkázali na druhou stranu, odkud jsme právě přijely. Tam už se nám moc nechtělo, tak jsme vzaly za vděk pěknou pláží. Tato oblast je už trošku turističtější (zejména asi kvůli surfování) a byly k dispozici i lehátka. Ty ale byly dost drahé, tak jsme si lehly do stínu na písek a užívaly si čistého moře a štěňátka, které nám dělalo společnost :).

  

V dalším dnu jsme pro výlet využily naše nohy. Vyrazily jsme pěšky na nejbližší kopce, kde se dle mapy mělo nacházet něco s názvem Princezna Mandelika. Princeznu jsme tam sice nenašly, ale udělaly jsme si pěknou procházku s krásnými výhledy :).

Na Lomboku nám to rychle uteklo a už byl čas se přesunout do naší poslední asijské destinace. Původní plán byl z Indonésie rovnou do Evropy, ale při prohledávání nabídek leteckých společností jsme našly celkem levné letenky na Maledivy. Další možnost byl noční přestup v Teheránu a Istanbulu, který nás úplně nelákal, zatímco čtyř denní zastávka na Maledivách zněla dobře :). Čekala nás ale ještě dlouhá cesta. Z Lomboku 3 hodiny do Kuala Lumpur, kde jsme přestupovaly na let do Male – hlavní město Malediv. Po dalších asi 3 hodinách letu nás čekalo přistání skoro do vody. I za tmy bylo vidět lesknoucí se hladinu. Byli jsme pár metrů nad zemí a pod námi byla stále voda. Dopadlo to ale dobře a dosedli jsme na ranvej v Hulhumale.

Hulhumale je uměle vytvořený malý ostrov, který na malém letišti vítá všechny mezinárodní letadla mířící na Maledivy. Pro cestu z letiště jsme zvolily autobus a to i přes to, že byl večer. Cenově byl přijatelný a taxíků na tomto ostrově moc nejezdí. Ubytovaly jsme se v hotelu, který jsme měly rezervovaný, ale při placení nás zarazila jeho cena. Byla o 2000 Kč vyšší, než cena, za kterou jsme ho rezervovaly. O tolik vyšší cenu způsobily pouze poplatky a daně. Byly jsme ale unavené a rozhodly jsme se to řešit až ráno. Probudily jsme se do deštivého dne. Trochu nám to kazilo plány, protože jsme chtěly jít na pláž. Ale Maledivy nám ukázaly, jak vypadá období dešťů v malém státečku uprostřed oceánu.

Rozhodly jsme se ale ještě změnit hotel, protože přece jen se nám to zdálo dost. Naštěstí jsme našly jeden hotel na druhé straně ostrova, kde bylo volno. Zaplatily jsme jednu noc, sbalily jsme si věci a přesunuly se tam. Procházely jsme celý ostrov a bylo vidět, jak si nás místní prohlíží. Na tomto ostrově moc turistů nezůstává, většinou se přesouvají rovnou na jiné ostrovy plné resortů. My jsme se kvůli nedostatku času rozhodly zůstat na ostrově s letištěm a pouze udělat jednodenní výlety na jiné ostrovy, což se ale nakonec nepovedlo. První den po příletu byl pátek, jenže pátek je na Maledivách něco jako víkend. Nejezdí veřejné lodě mezi ostrovy (kromě spojení Male – Hulhumale = letiště a hlavní město) a bez soukromé lodě se nikam nedostanete. Zároveň je většina obchodů zavřená celý den. Pokud náhodou nejsou zavřené celý den, určitě si nikde nic nekoupíte, kolem pátečního poledne. Že nejezdí lodě, jsme věděly, ale zavřené obchody nás celkem překvapily. V hotelu nám ale řekli, že kolem 2-3h odpoledne se budou některé obchody a restaurace otevírat. Vybalily jsme si a vyrazily se podívat směrem ke středu ostrova, kde měl být obchoďák.  

Cestou jsme si ověřily, jak moc islámská země Maledivy jsou. Začalo nám být podezřelé, když jsme viděly plno zaparkovaných motorek na jednom místě. Za chvíli už jsme měly výhled i na spoustu klečících muslimů a na mešitu, z které se opakovaně ozývalo: „Allah Akbar“. Chvíli to vypadalo, že se tam snad modlí celý ostrov a my si tam tak směle (a na jejich způsoby dost odhalené!) procházíme kolem. Nevěděly jsme, co máme dělat. Máme se přidat, anebo radši rychle zmizet? Trochu nás uklidnilo, když jsme viděly naproti mešitě ženy (i když místní a zahalené) klábosit před domem. A nakonec jsme bez problému rychlým krokem došly k obchoďáku. Všechno ale bylo zavřené a nikdo nikde nebyl. Zahlédly jsme jen jednu otevřenou „kavárnu“. V menu jsme našly i až podezřele levné jídlo, ale rozhodly jsme se to zkusit. Nakonec jsme tam obědvaly i večeřely každý den :). Porce byly obrovské a měli i docela velký výběr za 2 dolary.

Odpoledne jsme strávily na pláži. Majitel byl moc hodný a odvezl nás na jedinou bikiny beach na ostrově. Na Maledivách je totiž na veřejných plážích zakázané koupat se v plavkách. Pro turisty jsou speciálně vyhrazená místa, kde se mohou koupat. Majitel hotelu byl velmi milý chlapík. Cestou nám vyprávěl o svém životě, jak vlastní nahrávací studio a je na Maledivách celkem známý. U pláže nás předal hlídači, který měl za úkol střežit, aby na turistickou pláž nechodili místní lidé. Jak nám několikrát opakoval, chodili by turisty okukovat a někteří doslova zírat. Hlídač byl starší pán a svůj úkol bral velmi zodpovědně. Pláž objížděl na motorce a často se za námi chodil ptát, jestli je vše v pořádku apod. Moc jsme si ale na pláži sluníčka neužily, protože nás každou chvilku vyrušily mraky nebo déšť.

Další den jsme se vydaly na výlet do hlavního města Malé a na ostrov Villingili. Oba ostrůvky jsou malé, nicméně jsou velmi rozdílné. Villingili je maličký a možná na něm ani nikdy nebyl žádný turista kromě nás :). Je tam klid a vůbec nic se tam neděje, ale jezdí tam každých 10 minut loď z Malé, což je nám tak trochu záhadou. Naopak ostrov a zároveň město Malé je plné života se spoustou lidí. Úzké silničky plné aut a motorek jsou obestavěné domky a různými obchůdky.

Ulička v Malé - hlavním městě Malediv

Z Malediv nás čekal desetihodinový let do Milána. Ale aerolinky se kterými jsme letěly, nám zajistily skvělý let. Sice jsme kvůli počasí odlétali s hodinovým zpožděním, takže jsme v letadle strávily 11 hodin, ale dostaly jsme kromě oběda i zmrzlinu, kávu i svačinu :)…

Hlavní chod v Neos Air

Krásný boarding pass z Malediv 

  

A tímto naše vyprávění už končí. V Miláně se naše cesty rozdělily. Děkujeme všem pravidelným i nepravidelným čtenářům a doufáme, že se Vám cestování s námi líbilo :).

Kuala Lumpur a Bali

Na Malajsii jsme měly jen 4 dny a tak jsme se je rozhodly strávit v Kuala Lumpur, nemá moc smysl někam předjíždět a navíc je tu toho dost k vidění.

Hned další ráno jsme vyrazily na Batu Caves. Jeskyně a před ní stojící obrovský budha jsou velmi navštěvovanou památkou. Že ale bude vlak tak plný až na konečnou (zastávka u Batu Caves) jsme nečekaly. S hromadou lidí jsme se hrnuly ven z metra, do schodů i do jeskyní. Naštěstí je jeskyně obrovská, tam se davy rozprostřely a my si to mohly patřičně užít. Před vstupem jsme na sebe ještě hodily dlouhé kalhoty, jinak by nás dovnitř nepustili. Batu Caves jsou známé taky opicemi, která tam žijí. Všude pobíhají a snaží se vyloudit na turistech kousek něčeho k jídlu.

Batu Caves

Návštěva Petronas Twin Towers, snad nejznámějšího objektu v Kuala, nesměla chybět, obešly jsme ho kolem dokola a nafotily snad ze všech stran. Nahoru jsme se bohužel nedostaly, lístek je hodně drahý a navíc je nutno ho rezervovat dopředu, bývá tam velký nával. Druhá největší věž s výhledem na celé město KL Tower nebyla daleko a tak jsme to k ní vzaly procházkou. Byla ale taky pěkně drahá, takže jsme ji omrkly jen zespodu a podívaly se v kino sále na konstruktážní video, jak celou věž stihly postavit jen za 4 měsíce. Pak už se blížila klasická pršící hodinka a tak byl čas vyrazit zpět do hostelu. Zase jsme to nestihly úplně včas a trošku zmokly :).

Petronas Twin Towers

Petronas Twin Towers

Park před Petronas Twin Towers

KL Tower

Další den ráno jsme vyrazily do parku, který je nedaleko. Měly jsme na park sice celé dopoledne, ale je tak obrovský, že jsme stihly navštívit jen několik zajímavostí jako například jelení park, kde byl pouze jeden jelen. Schválně, kdo z vás najde na fotce níže jelena?:)

Fotka s jelenem

Odpoledne měla Zuzka sraz s kamarády z Malajsie, kteří v Kuala Lumpur žijí, a Janča vyrazila do nákupního centra. Zuzka se podívala do místního marketu a taky ochutnala pravé indické jídlo. Nechyběla ani sladká placka s ořechy, což je místní specialita. Bylo to vynikající.

Pak už nás čekalo zase balení a přejezd na letiště, odkud nám to letí do Indonésie, konkrétně na Bali. Na letišti jsme se připojily na wi-fi a s hrůzou zjistily, že nám zrušily ubytování, protože jsme na místo nedorazily včas. My si ale právě tento hotel vybraly zejména kvůli tomu, že byl možný pozdní check-in. Také jsme do hotelu psali mail, aby věděli, kdy přesně dorazíme. Evidentně to ale nebrali v potaz a náš pokoj dali někomu jinému. Vůbec se nám to nelíbilo a tak jsme do ubytování zavolali. Recepční nám po telefonu opakovala jen to, co jsme se dočetly z jejího mailu. Nicméně nám nabídla variantu ubytovat se na první noc u nich v nějakém malém pokojíčku za nižší cenu a další den už bude volný náš původní pokoj. Souhlasily jsme, jednu noc zvládneme a ještě něco málo ušetříme. Také nám nabídla odvoz z letiště (samozřejmě za poplatek), takže jsme nakonec sfoukly dvě mouchy jednou ranou. Napsaly jsme jim ještě číslo letu a jméno, abychom se na letišti rychle našli.

Letecká společnost Malindo Air nás velmi mile překvapila. Dostaly jsme deky a polštáře, navíc v sedadlech byla zabudovaná obrazovka, takže jsme si cestu zpříjemnily koukáním na filmy nebo hraním her a také jsme dostaly teplé jídlo. Tříhodinový let utekl jak nic.

Po příletu na balijské letiště to byla sranda. V příletové hale čekalo několik desítek Balijců s cedulkami svých klientů, na které čekali. Když jsme kolem nich procházely, natahovaly ruce s nápisy a povolávaly na nás, zda nepatříme právě jim. Šly jsme několikrát tam i zpět, ale naše jména nebo název hotelu jsme bohužel nikde neviděly. Chvíli jsme tam čekaly, mezitím vybraly peníze…ale pořád nic, a tak jsme vyrazily ven.

Jakmile jsme vylezly z budovy, hned jsme uviděly cedulku s naším jménem. Nasadili nás do auta a do 40 minut jsme byly v hostelu.

Recepční nám nejprve ukázala jeden pokoj úplně nahoře na takové jakoby terase. Bylo to tam strašidelné a navíc postel maximálně pro jednoho člověka, jestli vůbec. Pak nás zavedla úplně dolů, kde to vypadalo, že někdo normálně bydlí. V poličkách byly osobní věci, skříně byly plné apod. Tady byla ale postel obrovská a navíc i klima, takže jsme neváhaly a vzaly pokoj číslo dvě. Jak se nakonec ukázalo, zřejmě v tomto pokoji přebývá právě recepční, jelikož jakmile nás ubytovala, vzala si peřinu s polštářem a odcházela pryč. Už byla noc a tak jsme taky zalehly.

Další ráno jsme čekaly, než se náš objednaný pokoj uvolní. Jak jsme se dovtípily, opravdu prodaly náš pokoj na tu jednu noc za dráž jiné turistce. Darebáci. Trošku nás mrzí, že jsme pokoj pořádně nevyfotily, jelikož tento hotel má údajně 5 hvězdiček. Balijské měřítko je holt dost jiné, každopádně můžeme říct, že si nedovedeme představit, jak by vypadal hotel s jednou hvězdou. V takovém bychom bydlet vážně nechtěly. Snídaně, kterou jsme měly v ceně, byla také velmi zajímavá. Na stole ležel balík toustového chleba a čokoládový topping.

Na Bali nám to celkově moc nevyšlo, Zuzka dostala zánět do obou uší, takže se nemohla pořádně koupat, Janču zase pokousaly štěnice, na které dostala alergii. Tím pádem jsme spoustu času jen proležely na pokoji.

Na balijskou pláž jsme se ale zašly podívat, bydlely jsme nedaleko. Pláž měla tmavý písek, jako většina pláži tady a i když jsme o velkých vlnách věděly, překvapilo nás, jak jsou obrovské a jakou mají sílu. Díky vlnám byl ve vodě nespočet surfařů a tak jsme z lehátek pozorovaly, jak jim to jde. Samozřejmě jsme se taky okoupaly, Zuzka jenom po pás a se špuntama v uších, Janča naopak skákala do vln, co to jen šlo.

První dny na Bali byly koupací a pak jsme se přesunuly do středu ostrova do města Ubud. Ubytovaly jsme se v hostelu, který má pokoje schované v zahradách, prostředí bylo moc příjemné.

Trošku nás zarazila a zároveň pobavila cedule viz. níže:). Zajímalo by nás, jak by to jako kontrolovaly, no ale raději jsme neriskovaly a respektovaly to, co kdyby přece jen... :).

V Ubudu jsme jako první zavítaly do Monkey Forestu. Opice byly všude. Už před vstupem do lesa nás vítaly značky, ať si na ně dáváme pozor, a nechyběly ani cedule, jak se k opicím chovat. Raději jsme si schovaly všechny věci do batohu, jelikož jsme byly svědky toho, jak jedna opice strhla turistce igelitku plnou jídla.

 

Les byl nádherný, vedly skrz něj uličky a na každém kroku byly opice. Měly jsme z nich docela respekt a pohybovaly se kolem nich opatrně. Slečna před námi si vytáhla láhev s vodou a než se stihla napít, opice po ní skočila a láhev ji strhla. Po chvíli dokonce skočila opice i na Janču, no nebyla to žádná sranda, některé opice byly pěkně veliké a vypadaly nebezpečně.

Opice kradly, co se dalo, i z kapsy jedna vytáhla turistovi mapku areálu a začala si s ní hrát. Nicméně les byl nádherný a opic jsme si užily až až.

Vodopád, na který jsme měly narazit po cestě z opičího lesa, jsme sice nenašly, za to jsme objevily cestičku k rýžovým terasám. Procházka to byla dlouhá, vedla po hřebenech kopců, výhled byl úchvatný. Pod nimi byla přátelská kavárna a byl by přímo hřích nedát si tady kafe a vychutnat si tu balijskou atmosféru.

Poslední dny před odjezdem z Bali se naše zdravotní stavy jakž takž zlepšily a my mohly konečně vyrazit k dalším památkám. Balijské ulice jsou velmi úzké a frekventované, řídit motorku jsme si netroufly. U hlavní silnice, která byla od našeho ubytování nedaleko, postává spousta taxikářů, takže jsme šly do ulic vyjednávat. První dva se nechytli, ale třetího se nám podařilo docela dobře usmlouvat. 

První zastávka měly být rozlehlé rýžové terasy. Po cestě k nim nám náš řidič navrhl ještě jedno super místo k vidění - farma s kávovými plantážemi. Nic navíc nám účtovat nechtěl, takže jsme byly pro. Na podobné farmě jsme byly ve Vietnamu a tak jsme byly zvědavé, jestli se dozvíme něco nového.

U vchodu se nás ujal průvodce a hned nám začal vysvětlovat celý proces zpracování kávy. Ukázal nám kávovníky, Luwaka v kleci, který kávová zrna jí a pak kadí a následně proces čištění a pražení kávy. Na konci nás čekala ochutnávka zdarma. Dostaly jsme 16 skleniček, v polovině z nich byly ochucené čaje v druhé polovině ochucené kávy. Kávičky byla dobré, ale velmi mile nás překvapila chuť čajů, které byly fakt vynikající. Ještě musíme zmínit prostředí, kde se vše odehrávalo. Na fotce můžete vidět stromový domek, kde probíhaly ochutnávky, z celého areálu byl parádní výhled do okolních lesů.,.no prostě nádhera.

Pak už jsme vyrazily na rýžové terasy. Byly opravdu rozlehlé proti těm, co jsme viděly pár dní zpět. Proto tu bylo také hodně turistů. Ulice, ze které byl na terasy kouzelný výhled, byla plná stánků, které prodávaly všemožné suvenýry a snažily se nám prodat vše, co jen šlo. Do údolí jsme scházely po úzkých chodníčkách, které vedly zleva doprava celou strání, takže jsme měly možnost vidět rýžová pole ze všech stran. 

 

V údolí nás zastavila Balijka, která po nás chtěla „donation“ jinak nás dál nepustí. Na stolečku v budce měla postavenou dózu, kam lidé vhazují peníze, aby mohli projít dál k terasám. Mince, které jsme jí dávaly, jí ale nestačily, chtěla víc. Moc se nám to nelíbilo, ale nakonec jsme tedy „darovaly“ nějakou tu bankovku a pokračovaly dál. To jsme ale nečekaly, že ani ne o 50 metrů dál bude jiná chaloupka, kde chtějí další „donation“! To už jsme odmítly platit a spokojily se s výhledem, který byl i tak parádní. Po výšlapu zpět k hlavní silnici nám vyhládlo a podařilo se nám najít restauraci s vyhlídkou přímo do polí. Jaký jsme měly výhled, můžete vidět na fotce.

Budka, kde se vybíralo za vstup

Po obědě jsme šly najít našeho řidiče a vyrazily do posvátného hinduistického balijského vodního komplexu Pura Tirta Empul. Před vstupem do objektu pro nás byly připraveny šátky, které jsme si uvázaly kolem pasu, abychom měly zakrytou spodní část těla. To se týkalo i mužů. Po procházce v komplexu, jsme se dočkaly dalšího úboru, tentokrát koupacího. V chrámu se nachází svaté prameny, které slouží k očistě celého těla, a tak jsme si „plavky“ oblékly a vyrazily se kompletně očistit do studených pramenů.

Poslední večer se nám konečně podařilo být u balijského ceremoniálu. Ulicemi procházel průvod a my byly u toho. Hezké zakončení naší návštěvy na Bali. Zítra už odjíždíme na malé ostrůvky Gili Islands. A jak jsme si na nich užívaly? To se dozvíte v příštím článku...:)